Stará škola

 

ŠKOLA

     Škola a byt učitelův byly tehdy v nízkém přízemním domku uprostřed obce pod farou, jehož podoby průčelí se asi domyslíš, přehlížíš-li s úsměvem typickou dětskou kresbičku domečku s dvěma okénky blízko stěn, nakloněným komínem a prkny ve štítě. Že byla učebna málo vhodná, lze ještě dnes posouditi dle skrovných a malých oken, nízkých stropů a vlhkých zdí toho domku. Bývala žáky přeplněna, tísnilo se jich v jedné místnosti ke stu, že prý i na podlaze mimo lavice sedali. Přiškoleny byly obce Červený Zámek, Zhoř a Nová Ves. Že byl vzduch, hlavně v zimě, vydýchaný, snadno si lze domysliti.

 

TŘÍDA

Navštivme tehdejší třídu. Byla nízká, se dvěma okny, mezi nimž zavěšen černý kříž se zlaceným Kristem, hrbolcovité stěny obíleny, strop primitivní ze dřev, z tak zvané dlouhé kulatiny, přetřen vápnem, jež časem oprýskávalo, a tak chatrný, že skulinami do učebny propadávalo smetí a plevy, zvlášť když hrabala na půdě zaběhlá slepice. Tu pan učitel nechal učení a pospíšil ji dolů sehnat. Veliká tabule na stojanu byla notně odřená, a mimo obraz císaře Ferdinanda V. zdobil světnici starý obrázek přírodopisný, původu německého. Lavice dlouhé ve dvou řadách byly neobarvené, s hořejší deskou úzkou, nehty a kudlami školáků zrýhovanou. Počítadla nebylo, nahradily je žákovy prsty.

 

VYUČOVÁNÍ

     Děti si nosily do školy sebou břidlicovou tabulku, teprve v pozdějších létech orámcovanou, křidlici, olůvko (plavajs" – tužku), husí brka, z nichž jim pan učitel ostrým nožíkem vyřezal pera – ocelových nebylo – dále inkoust ve skleničkách, abecedu, slabikář neb čítanku, jeden nebo dva archy papíru v modrém balíku od cukru a veliký krajíc chleba; početnic a mluvnic nebylo Přespolní žáci nosili tyto potřeby v režné plátěné torbě jako kapse, opatřené dlouhým tkalounem nebo páskem přes rameno a prsa na zádech. Již tehdy použili kluci tohoto tlumoku jako zbraně v šarvátkách "Rousňáků" s "Kavkami" (na Krakovci mnoho kavek), v sebeobraně, nebo jako židle a saní.

     Nejmenší prvoškoláci, "písmenkáři", nosili tisknutou abecedu na "škartce" papíru, přilepenou nebo přibytou na prkénku opatřeném dole rukojetí, aby prý se tak brzy neroztrhala. Na té prstíkem ukazovali a čtli písmenka. Pro druhoškoláky napsal pan učitel nahoře na tabuli švábachem (německým písmem) předpis, např. "Čistota sluší tělu i duši, Pokora je krásná ctnost", což oni na tabulkách nebo na papíře přepisovali – pan učitel jim nalinkoval – jindy "říkali na slabikáři". Starší  (chodilo se jen do 12 let do školy), počítali: při adici (sčítání) "našli" suma-sumárum (součet), při odčítání často "když nemohli, musili se vypůjčit", nejtěžší bylo multiplicírování a dividírování (násobení a dělení), vrchol všeho byla regula de tria (trojčlenka). Abecedu odříkávali takto: Adam, beran, cepy, dělám, Eva, falše, jahly, háky, cherub, Ivan, Karel, lampa, Marjánka, Nnka, Oto, palec, such, Turek, Uška, Vaška, y-ynu, Zuzana, žába. Také musili věděti, kde se dělá pich (tečka), dvojpich (dvojtečka), přetínek (čárka), odkazník (hvězdička), nedovtipník (pomlka).