Jak do mé babičky uhodil blesk

Příhoda se stala někdy kolem roku 1910 Anně Redlové roz. Vernerové z č.p.66 v Rousínově. Vše jsem zaznamenala tak, jak mi vyprávěli Zdeněk Spurný, Anna Belšánová a Marie Kučabová – sourozenci a vnoučata Anny Redlové.

V létě byla bouřka, spousta lidí se utíkala schovat z pole na naši pavlač. Když bylo po bouřce, šla babička podojit a s plecháčkem a cedníkem se vrátila do kuchyně. Dřív domy neměly hromosvody. Bylo běžné, že za bouřky se lidé oblékli – třeba v noci, a čekali, jestli jim neuhodí do chalupy, aby utíkali. Blesk prý většinou sjel komínem.

Nevím, kudy se dostal k nám, ale skákal prý po všem kovovém, například skočil na deštník a shořel na něm látkový potah. Babička se lekla, aby nechytilo roští za kamny. V ruce zrovna držela cedník, tak jím chtěla roští odstrčit. Zřejmě tak přitáhla blesk, který do ní vjel. Skrz ní projel do podlahy, kde vypálil kolo o průměru asi 40 cm. Maminka byla za prací na Zhoři, když se vrátila, našla babičku omráčenou na zemi. Slabecký doktor ji dlouho léčil, ale nepomáhalo to. Ležela, byla pokřivená, hýbala jen očima. Pak poslali do Rakovníka pro doktora Hamršláka. Ten řekl, že ho měli zavolat hned a byli by babičku zakopali po krk do hlíny, až by z ní zem tu elektřinu vytáhla. Takhle musela maminka chodit do cihelny pro hlínu červenici, tu rozmíchala s vodou a naplácala ji na babičku. Tak to dělala několik týdnů a babička pak zase chodila. A dobře! Ruce měla trochu zchromlé a pokroucené. Ale nemuselo to být jen od blesku, měla také revma. Babička zemřela roku 1928, takže ten zásah bleskem přežila o 18 let.

Lidi se k nám chodili dívat na to spálené kolo v prkenné podlaze.