Alexis princ z Croÿ

24. 2. 1910, Slabce – 21. 8. 2002, Aicha vorm Wald, Německo

Neuspěl bych ve svém předsevzetí popsat průběh událostí ve Slabcích v roce 1945 a jejich důsledky, nebýt mé ženy Markéty a jejích rozhovorů s Maximilianem Croÿem, prvorozeným synem Alexise prince z Croÿ, a Janou Bělohlávkovou-Croÿ, druhou manželkou prince Alexise, jejichž záznam mi pro tuto črtu dala k dispozici. Jako první našla odvahu veřejně ukázat, jak to bylo doopravdy. Já pouze kráčím v jejích stopách.

S úctou a vděčností vzpomínám také na setkání s Albrechtem Croÿem, mladším ze dvou synů Alexise prince z Croÿ, jehož pohostinnost a noblesa šla ruku v ruce s neúnavnou ochotou podělit se o své své vzpomínky na své šlechetné a statečné rodiče i na bolestný odchod ze Slabec v roce 1945.

Šlechtic, velký dobrodinec svého rodného kraje a jeho obyvatel, zvláště v době ohrožení a okupace Československa v letech 1938-1945. V letech 1931-1945 vedl rodový velkostatek Slabce, který vlastnil společně se svými bratry Maxem, Alfredem a Franzem.

Princové z Croÿ vlastnili velkostatek Slabce od roku 1866, kdy ho za 600 000 zlatých koupil zakladatel české větve rodové linie Croÿ-Dülmen Alexis z Croÿ (13. 1. 1825, Praha – 20. 8. 1898, Nauheim, Německo). Jeho manželkou byla princezna Františka ze Salm-Salm (4. 8. 1833 – 3. 3. 1908, Gries, Itálie). Vzali se v roce 1853. Sotva se noví majitelé ve Slabcích zabydleli, postihla sousední Modřejovice epidemie cholery. Od 17. 9. do 21. 10. 1866 si vyžádala 36 obětí. Alexis z Croÿ prostřednictvím faráře Mikuláše Karlacha věnoval do Modřejovic 100 zlatých „z části na rozdání mezi chudší rodiny, zčásti na vaření polévek pro onemocnělé“.

V r. 1869 daroval 2000 cihel a 3000 střešních tašek na přestavbu zchátralé Hildprandtské hrobky na hřbitově ve Slabcích na hřbitovní kapli Nanebevstoupení Páně, v r. 1871 daroval 100 zlatých na vybudování kaple Máří Magdalény v Kostelíku. Od r. 1876 rodina Alexise z Croÿ žila ze zdravotních důvodů ve Wiesbadenu, poté v Teplicích, hospodářství ve Slabcích spravoval nájemce. Velkostatek měl v té době výměru 2172 ha (1200 ha zemědělské půdy, 911 ha lesů) a sestával z hospodářských dvorů Slabce se Svinařovem, Bor, Tytry, Krakov, Zhoř s Novým Dvorem, Modřejovice a Sadlno, tří lesních revírů (Slabce, Tytry, Zhoř; lesní správa sídlila v Novém Dvoře) a dvou průmyslových podniků – pivovaru s novou varnou na 30 hektolitrů ve Zhoři a cihelny tamtéž. Po smrti Alexise z Croÿ (1898) převzal velkostatek jeho jediný syn Max (16. 1. 1864, Schweckhausen – 20. 5. 1920, Slabce). Šestého října 1908 se v Křimicích oženil s princeznou Karolínou z Lobkowicz (4. 10. 1873, Konopiště – 11. 2. 1951, Isareck, Německo). V letech 1910-13 se jim ve Slabcích narodili 4 synové – Alexis (1910), Franz (1911) 2) , Maxmilián (1912) a Alfréd (1913). V důsledku první československé pozemkové reformy (zahájena r.1919; jednalo se o zábor zemědělské půdy s příslušenstvím a její rozdělení rolníkům a bezzemkům. Za zabranou půdu vyplácel stát určitou náhradu, došlo ke zmenšení výměry velkostatku na cca 1 tisíc hektarů (z toho cca 250 ha zemědělské půdy), ze dvorů byly velkostatku ponechány jen dvory Slabce a Sadlno. Rodina Croÿ se reformě trpně podvolila, k veřejnému protestu ji přiměl pouze požadavek místní školní rady respektive správy obce na vyvlastnění 3000 metrů čtverečních zámeckého parku mezi školou a zámkem pro novou školní budovu v roce 1921. Proti vyvlastnění se postavil i Památkový úřad v Praze a část místních občanů a členů Sokola Slabce (rebelové z řad Sokola byli „pohnáni k zodpovědnosti a přední z nich byl vyloučen“ .), ale marně. Samotný záborový akt doprovázela tichá demonstrace zaměstnanců velkostatku. Shromáždili se u zámku, odkud mlčenlivě sledovali vytyčování vyvlastněné části parku. Ke stavbě nové školní budovy na tomto místě nedošlo.

Alexis princ z Croÿ se narodil 24. 2. 1910 na zámku ve Slabcích.

Mluvil plynně česky, už v dětském věku projevoval „zvláštní a na [svůj] věk mimořádný zájem pro český kraj, jeho potřeby, jeho lid, české dějiny a české památky“. Odmala bylo jeho jedinou touhou „stát se dobrým hospodářem“, proto vystudoval hospodářskou školu v Kadani. Ve svých 21 letech se oženil s devatenáctiletou hraběnkou Elisabeth Beaufort-Spontin (15. 11. 1911, Vídeň – 21. 3. 1995, Aicha vorm Wald, Německo). Svatba se konala 7. 10. 1931 na západočeském zámku Bečov, sídle Beaufort-Spontinů. Nato se Alexis Croÿ ujal vedení rodového velkostatku Slabce. „Chtěl být u všeho. Měl pouze šafáře, ředitele panství nechtěl, považoval to za zbytečné. Vše si ohlídal sám. Každý den objel celý velkostatek od Skřivaně [bývalý knížecí fürstenberský statek Skřivaň respektive jeho torzo, zbylé po pozemkové reformě, měl princ Croÿ v nájmu] po Modřejovice a okoukl, jestli je všechno, tak jak má. Vždycky říkal, že kdyby to nedělal, tak by hospodářství nefungovalo.

V letech 1932-1943 Alexis a Elizabeth Croÿ přivedli na svět čty-ři děti – Maximilana (9. 9. 1932, Slabce), Albrechta (24. 6. 1938, Slabce), Marii (20. 9. 1939, Slabce) a Annu (24. 2. 1943, Slabce).Při těžkém porodu prvorozeného Maximiliana Elizabeth téměř zemřela. Život jí zachránil místní obvodní lékař Michal Elyjiw.  Beaufort-Spontin, otec Elizabeth, mu z vděčnosti věnoval automobil Praga Piccolo. Dvanáctého září 1938 na sjezdu NSDAP v Norimberku pronesl říšskoněmecký kancléř Adolf Hitler štvavou řeč proti Československu, která spustila řetěz převratných událostí, které v následujícím půlroce vedly k rozbití Československa a k podrobení jeho torza nacistickému Německu formou totalitního Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939. Alexis Croÿ, kterému v roce 1938 bylo 28 let, měl ženu a dvě malé děti, udělal, co považoval za správné, co mu velela jeho láska k rodnému kraji a jeho nesobeckost.

Při mobilizaci koncem září 1938 „nabídl dobrovolně své služby odvodní komisi koní, zařídil [ustájení] 205 koní ve Slabcích a vedl transport těchto koní ze Slabec do rokycanských kasáren . Za okupace pak protestoval u Oberlandratu Kladno proti poněmčování českých vesnic v rakovnickém okresu, k nevoli protektorátních úřadů úřadoval na svém velkostatku česky, neudal, „že se v jeho lese ukryli partyzáni“, naopak, když partyzáni „zcizili ze dvora v Sadlně několik kusů vepřového dobytka, mouku a brambory, […] nařídil personálu, aby o tom nemluvili a naopak koupil ještě načerno vepřový dobytek, aby byl vůči německým úřadům kryt a aby byla stopa smazána.

Po celou dobu války dodával do mlýna Josefa Čecha ve Slabcích „načerno obilí ve velikém množství […] pro své deputátní dělníky, pro místní a okolní obyvatelstvo, […] čímž přispěl značně k dobrému zásobován kraje.

Josef Wildt z Kostelíka, totálně nasazený od 27. 11. 1940 jako lesní dělník na velkostatku Slabce, pracoval ve skutečnosti od 6. 12.1940 jako truhlář ve mlýně Josefa Čecha ve Slabcích, „avšak […] lesním úřadem [byl] dále veden ve stavu lesního dělnictva, aby ušel nasazení do Říše. V Čechově mlýně setrval až do konce války. „Po roce 1939, kdy byly uzavřeny vysoké školy, pan Alexis Croÿ naoko zaměstnal a tím ochránil před totálním nasazením v Německu celou řadů studentů, mezi nimi i mého otce Svatopluka, který studoval lesnickou školu v Praze, uvedl v roce 2013 Ing. Svatopluk Goszler. 24. 10. 1944 zmizel syn rolníka a zedníka Václava Beneše ze Skupé z domova, načež z Velkého Meziříčí napsal domů, že má v úmyslu přejít na Slovensko a přidat se k partyzánům. Dopis zadržela a zničila četnická stanice ve Slabcích, „aby se nedostal do rukou říšskoněmeckým úřadům“. Nato vyhlásila po Benešovi zastírací pátrání jako po zmizelé osobě a instruovala jeho otce Václava, aby se podle toho zařídil při případném vyšetřování německými úřady. Brzy poté byl Josef Beneš zadržen při ilegálním pokusu překročit slovenské hranice a předán do vazby brněnského gestapa. V první polovině ledna přijelo do Skupé vyšetřovat případ kladenské gestapo. Václav Beneš gestapákům řekl, že informace o jeho rodině a synovi jim může podat Alexis Croÿ. Gestapo tedy předvolalo prince Croÿe na četnickou stanici do Slabec. Cestou na stanici četník Croÿovi nastínil, oč se jedná, takže když mu poté gestapáci oznámili, že je Josef Beneš podezřelý z úmyslu bojovat se slovenskými partyzány proti Říši, za což ho podle vyhlášky protektora K. H. Franka čeká trest smrti, pohotově

jim odpověděl, že Josef Beneš „nemůže býti brán k zodpovědnosti pro činy, které jsou mu kladeny za vinu směřující snad proti Říši“, neboť „byl před časem přejet vozem přes hlavu a tudíž nemá smysly v pořádku“. Dále prohlásil, „že celá rodina Benešova ze Skupé jest mu známa co bezúhonná a řádná, která starala se pouze o své hospodářství a vyloučil veškeré domněnky členů gestapa na neloajálnost [této rodiny] vůči říši“. Protokol o tomto případu sepsaný 23. 5.1945 a podepsaný Václavem Benešem končí slovy: „Jednáním a výpovědí prince Alexise Croÿe byla celá rodina Václava Beneše ze Skupé zachráněna před zatčením a persekvováním.“ Josef Beneš (nar. 24. 4. 1922 ve Skupé) byl internován v koncentračním táboře Flossenburg, pak od března 1945 v koncentračním táboře Dachau, kde se dožil osvobození tábora americkou armádou. Domů se bohužel nevrátil. Tři týdny po osvobození tábora, 19. 5.1945, podlehl nákaze tyfem. Erwin Steiner, židovský obchodník s dobytkem, vězněný v několika koncentračních táborech v Německu, v květnu 1945 uvedl, že Alexis Croÿ „byl s ním po dlouhou řadu let v obchodním spojení ačkoliv jako říšskému příslušníku mu bylo zakázáno obchodovat s osobami židovského náboženství. Protižidovskou tendenci vůbec neznal a jednal se [mnou] jako se sobě rovným.“ Případů, kdy Alexis Croÿ intervenoval ve prospěch „českého lidu, bylo ještě více“. Maxmilian Croÿ, starší ze dvou synů Alexise Croÿe, vzpomínal v roce 2010, že „vždycky přišel český četník, tatínkovi řekl, pane princ, strašný problém, ten udal toho, musíte mi pomoct, protože já to musím hlásit gestapákům do Kladna a pak bude neštěstí. Tak tam tatínek jel a spravil to. A nebylo to mnohdy lehké, protože gestapáci nás nebrali.“ Brzy ráno 19. dubnu 1944 provedli němečtí vojáci, gestapo a protektorátní četnictvo razii ve Všetatech a Skřivani, kde pátrali po parašutistech, kteří v noci na 9. 4. 1944 přistáli v lese Žalkov mezi Skřivaní a Všetaty (jednalo se o dvoučlenný zpravodajský výsadek československé zahraniční armády v Anglii s krycím označením Sulphur). Při bezvýsledné razii bylo několik obyvatel Skřivaně zatčeno pro výstrahu a uvězněno v Praze. Po intervenci Alexise Croÿe se vrátili domů. Zatčeno a po třech týdnech propuštěno bylo i pět mužů ze Všetat.

Alexis Croÿ také „zachránil značnou část umělecky cenných zvonů [svého rodného kraje], když intervenoval u pražských úřadů. Jeden zvon zakopal, další pak záměrně špatně vážil, aby některé ušetřil. Chránil historicky cenné stavby různými stavebními zákroky, aniž by mu to bylo německými úřady povoleno.“

Např. při rekvizici zvonů ve Slabcích 16. 3. 1942 „jeden malý z kostela a hřbitovní přičiněním prince Alexe, a sice zfalšováním váhy, byly zachráněny. Všechna čest mu!“

V sobotu 5. května 1945 v šest hodin ráno manželka Josefa Haselmanna, velitele četnické stanice ve Slabcích, vyšla s kbelíkem vápenné barvy a s otřepanou štětkou na ulici a zabílila německý nápis „Gendarmerieposten“ na vratech četnické stanice. Pak stejným způsobem naložila i s německým rozcestníkem u panských stodol, u sochy sv.Františka. O čtyři hodiny později, v deset dopoledne, zavlály po vsi první československé vlajky. Třetí říše se hroutila, druhá světová válka spěla k rychlému konci. Československé vlajky vlály i na zámku, dokud se sem v pondělí 7. května nedostavili zástupci v ten den ustaveného revolučního národního výboru a nenařídili vlajky odstranit. Jaký důvod udali, není známo, nicméně obecní kronika uvádí, že Alexis Croÿ tak musel učinit, „protože je Němec“. Protože je Němec. Důvod, který se znovu ozve za několik dnů, až se rozpoutá zákeřná kampaň za vyvlastnění velkostatku Slabce, důvod, který opět dobře poslouží, až půjde o to, jednou provždy odstranit Alexise Croÿe ze Slabec. 24. 7. 1942 se v bývalé synagoze ve Slabcích shromáždila skupina lidí. Nepřišli ale projevit soucit s manželi Rudolfem a Františkou Poláčkovými, kteří odtud v únoru 1942 nastoupili cestu do koncentračního tábora Terezín, odkud pak 13. 6. 1942 pokračovali transportem s evidenčním označením AAi na neznámé místo na východě, kde byli zavražděni v některém z nacistitckých vyhlazovacích táborů. Z 999 lidí v tranportu se konce války nedožil nikdo. Lidé, kteří se onoho červencového dne v bývalé synagoze, upravené Rudolfem Poláčkem na obchod a byt, sešli, sem přilákal výprodej věcí, které po Poláčkových v domě zbyly. Z morbidního bazaru ale odcházeli zklamáni,neboť ke koupi byly „jen zbytky a staré krámy, pěkné věci byly odvezeny“. Nová příležitost ke snadnému obohacení se začala rýsovat začátkem dubna 1945, kdy exilová československá vláda ohlásila ve svém programovém prohlášení, že po skončení války hodlá zkonfiskovat německým a maďarským šlechticům a velkostatkářům veškerou jejich půdu, budovy, mrtvý i živý inventář a přerozdělit tento majetek československému lidu. Teď už nemělo jít jen o pár starých krámů „po Židech“. Jakmile válka skončila, byli Němci v Československu postaveni, bez ohledu na své zásluhy nebo provinění, mimo zákon. Antifašisté mezi nimi mohli jen doufat, že lid a úřady osvobozené republiky, jimž nyní byli vydáni na milost a nemilost, se vůči nim zachovají čestně.

Od 7. 5. do 31. 5. 1945 představoval ve Slabcích nejvyšší autoritu patnáctičlenný revoluční národní výbor. Zatímco jistou osobu, podezřelou z kolaborace, neváhal hned v první den své činnosti (7.5. 1945) „zajistit pro [její] podlé a udavačské jednání, které bylo prokázáno“, a vydat ji k internaci do Rakovníka, ve prospěch Alexise Croÿe zasáhl až po 16 dnech, 23. 5., přestože měl ve svých řadách několik lidí, kterým za války pomohl nebo s ním při jeho protinacistické činnosti spolupracovali. Zdrženlivost revolučního národního výboru byla vzhledem k vypjaté situaci omluvitelná, posilovala však nebezpečné odhodlání těch, kterým Alexis Croÿ z jakéhokoliv důvodu překážel. Zpočátku stáli ve stínu a jen našeptávali. Byli oním „přáním občanstva“, které 7. května tlumočilo revolučnímu národnímu výboru několik jeho členů, aby z domů lidí podezřelých z kolaborace a ze zámku byly odstraněny československé vlajky. 8. 5. 1945 už se schylovalo k násilnému útoku na zámek, i když cílem ještě nebyl Alexis Croÿ. Místní lidé, pobouření „surovostmi Němců páchanými v Praze na českém lidu“ totiž „chtěli jít do zámku na přistěhovalého sem Němce hraběte Garniera“, německého uprchlíka ze slezského Opolska. Snad na zákrok národního výboru zůstalo pouze u výhružky. Následující den zástupci národního výboru zabavili hraběti a jeho rodině veškerý jejich majetek. V srpnu 1945 pak byl hrabě se svou rodinou dopraven do Plzně a odtud do Bavorska. Devátého května přednesla deputace občanů národnímu výboru další své přání: „Zajistit a internovat zdejší Němce a jejich kolaboranty.“ Revoluční národní výbor pak rozhodl, že „majitel velkostatku a jeho rodina se budou moci pohybovati jen v okruhu jejich hospodářství v Slabcích“. Ještě v téže schůzi vystoupil jeden z členů výboru s informací, že „podle sdělení pana F. byla ve stupě zámku kopána jáma“

Národní výbor sice od prověření této informace upustil pro její „nepodstatnost“ 35), nicméně bylo zjevné, že obcí se začíná šířit nebezpečná psychóza.

Třináctiletý Maximilian Croÿ nejprve považoval vojenskou kolonu, která se 10. 5. 1945 objevila před zámkem, za Američany. Tak to přece tatínek říkal: Američané už jsou v Plzni, budou tady co nevidět. Rozběhl se za rodiči a vzrušeně volal: Američani, Američani! Tatínek Alexis pospíchal s Maximilianem k oknu, a když vyhlédl ven, klidně pronesl: „To nejsou Američani, to jsou Rusové.“ Maminka Elizabeth zesinala. Byla přesvědčená, že je Rusové zabijí. Byla blízko pravdě, ale jinak, než si ve svých úzkostech představovala. Vzpomíná Maximilian Croÿ: „Rozhodlo se [jeden nebo více místních obyvatel], že nás likvidují. Nevím, co tím mysleli, ale měli to udělat Rusové. Ale ti odmítli. Řekli: my to neuděláme, to není náš úkol. Rudoarmějci se svými na stranu posazenými čapkami a samopaly s diskovým zásobníkem prý vypadali jako vystřižení z nacistické propagandy. Vzbuzovali respekt, ale jinak se podle Maxmiliana Croÿe chovali „totálně prima“  a „úplně korektně“. Kultivovaný velící důstojník se představil jako ředitel gymnázia v Moskvě a s matkou Alexise Croÿe, rozenou kněžnou z Lobkowicz, pak zasedli ke klavíru a hráli společně Chopina. O vážnosti situace svědčí i rozhodnutí revolučního národního výboru z 12. 5. 1945, kterým rodině Alexise Croÿe zakázal do odvolání navštěvovat bohoslužbu, „aby nedošlo k incidentům“. Maxmilian Croÿ v té souvislosti vzpomíná: „I farář z kazatelny tenkrát prohlásil, že zabít Němce není hřích.“ O hrozícím nebezpečí se 16. 5. osobně přesvědčil i ředitel rakovnického muzea Jan Renner, který přijel do Slabec posoudit Croÿovo domácí muzeum. Za války pomáhal Croÿovi při záchraně památných zvonů a nyní s trpkostí přihlížel, jaký nevděk za svou statečnost sklízí. Obrátil se proto na předsedu národního výboru s požadavkem, aby hleděl zajistit majiteli velkostatku bezpečí. Alexis princ Croÿ zachraňoval za války i historicky cenné zvony svého rodného kraje. Protože se revoluční národní výbor očividně nemínil z vlastní vůle v ošemetné záležitosti prince Croÿe angažovat, musel hledat zastání jinde. Za války nasazoval krk pro svou vlast a právem mohl žádat, aby se osvobozená vlast nyní postavila za něj a učinila jasné gesto, kterým by ho vzala pod svou ochranu. Udělení československého občanství mohlo být takovým gestem, nadto se vláda ve svém programovém prohlášení z dubna 1945 zavázala, že nechce a nebude postihovat své německé a maďarské občany, kteří jí za války zachovali věrnost. Podle Maxmiliana Croÿe usiloval jeho tatínek o získání československého občanství už před válkou, „ale úřady mu řekly: pane Croy, nedělejte to, když sem přijde ten Hitler, tak nám můžete pomoci. Tak to neudělal.“ Jelikož na kladné vyřízení své žádosti o československé občanství mohl Alexis Croÿ pomýšlet jedině v případě, že ji podpoří přesvědčivými argumenty o své loajalitě k republice, požádal revoluční národní výbor ve Slabcích o vydání potvrzení, že nikdy nevystupoval proti československému národu. Národní výbor žádost projednal 23.5. 1945 a projevil zcela nečekanou rozhodnost a přímočarost, neboť žádosti „bylo […] vyhověno všemi přítomnými“, tj. 21 členy výboru i náhradníky. Výbor potvrdil, že Alexis Croÿ „byl jak před válkou, tak hlavně během války nápomocen zdejšímu českému občanstvu“ , konkrétně: „1. U správy velkostatku a u lesního úřadu bylo přihlášeno vícero lidí, a to jen proto, aby nemuseli na práce do Říše. Skutečně se také podařilo udržet je doma. 2. Vycházel nejen svým deputátníkům, ale i ostatním lidem v okolí vstříc tím, že jim přenechával obilí, dříví, vypomáhal potahy atd. 3. Při svých šetřeních obracely se říšské úřady na pana prince o dobrozdání; tato dobrozdání vyznívala vždy ve prospěch českého obyvatelstva, takže po celou válku nemůže si žádný řádný občan našeho kraje v žádném směru na pana majitele velkostatku ve Slabcích stěžovat a také není jednoho případu, kdy by jím byl některý český člověk poškozen.“ Písemné potvrzení shodného znění vystavil i národní výbor ve Skřivani (své podpisy připojilo 56 občanů), národní výbor v Krakovci a národní výbor ve Svinařově. Okresní národní výbor v Rakovníku 26. 5. osvědčil, že „potvrzení místních výborů zakládají se na pravdě a že chování prince Alexise z Croÿ […] bylo vždy bezvadné a sloužil vždy v prvé řadě zájmům českým“. Svá dobrozdání s vylíčením konkrétních činů prince Croÿe připojila i četnická stanice ve Slabcích, mlynář Josef Čech, ředitel rakovnického muzea Jan Renner a několik dalších jednotlivců. Zásluhy Alexise Croÿe konečně byly oficiálně uznány. Měsíc nato byly popřeny a princ Croÿ nařčen z podpory nacismu. Proč? Ukázalo se snad, že zásluhy Alexise Croÿe jsou vylhané, že 21 členů a náhradníků národního výboru ve Slabcích, 56 občanů Skřivaně a všichni ostatní byli k podpisu listin v jeho prospěch donuceni? Nikoliv. Věrohodnost těchto dokumentů nebyla nikdy zpochybněna, příčina obratu ležela jinde. V příležitosti ke snadnému obohacení, která se začala rýsovat začátkem dubna 1945, kdy československá vláda oznámila svůj úmysl zkonfiskovat německým a maďarským šlechticům a velkostatkářům veškerý jejich majetek a přerozdělit jej československému lidu, a to „skoro zadarmo“. Teď už nešlo jen o pár starých krámů „po Židech“ jako v roce 1942. Na dosah ležel celý velkostatek se vším všudy – s půdou, s lesy, budovami, hospodářskými zvířaty, nářadím, nábytkem, porcelánem i stříbrnými lžičkami. Byl tu ovšem jeden háček. Němcům, kteří se aktivně zúčastnili odboje, neměl být majetek zkonfiskován. Hrdinství Alexise Croÿe se rázem stalo nepohodlným. Na zlomové události vzpomíná Maximilian Croÿ: „Po válce přišla delegace ze Svinařova, aby tatínkovi poděkovali, že byl vždycky tak hodný, že mu to nezapomenou. V té době tatínek ještě myslel, že budeme moci zůstat ve Slabcích. Jel také na ministerstvo zemědělství do Prahy, tam ho dobře znali. Vítali ho a říkali - vy jste k nám [Čechům] byl vždycky dobrý, vám se nemůže nic stát. A on nato - no právě, že jsem se přišel zeptat, jak to půjde dál. S námi a s velkostatkem. Oni řekli - připravují se Benešovy dekrety [konkrétně dekret prezidenta republiky č. 12 z 21. 6. 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa] a podle nich byste to měl všechno ztratit. Už tu byli vaši sousedi ze Svinařova, abychom jim dali vaše pole, že jste vždycky podporoval nacismus. To absolutně nebyla pravda a tatínek byl z toho hrozně nešťastný. Hned se vrátil domů, jel do Svinařova, věděl za kým jít. Oni mu řekli - no jo, to nám přece musíte rozumět, všechno tady ztratíte. Je lepší, když dostaneme vaše pole my, než aby je dostali cizí lidí. Tak to potom vypadalo. Pro tatínka to bylo veliké zklamání.“ 31. 5. 1945 ukončil činnost provizorní revoluční národní výbor a správu obce Slabce převzal místní národní výbor. Předsedou výboru byl zvolen K., předseda místní organizace komunistické strany, založené krátce předtím. K. byl jedním z těch, kteří v květu 1945 písemně potvrdili, že jim Alexis Croÿ za okupace pomohl; před rekvizicí mu zachránil koně. Třináct z 15 členů místního národního výboru byli komunisté. Už 6. 6. 1945, tedy čtrnáct dnů před vydáním konfiskačního dekretu, se místní národní výbor usnesl, že z majetku velkostatku bude žádat o přidělení zámku s rybníkem a kuchyní, kočárových kůlen, stájí, parku s ovocným sadem a dalších nemovitostí. 23. 6. vstoupil konfiskační dekret č. 12/1945 v platnost. Osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození československé republiky, majetek neměl být zkonfiskován. Záhy poté se při Místním národním výboru ve Slabcích utvořila místní rolnická komise, pověřená vykonáním konfiskačního dekretu. Předsedou komise byl zvolen jedenatřicetiletý komunista L. Také jemu Alexis Croÿ za války pomohl, když ho zaměstnal na velkostatku, aby unikl pracovnímu nasazení v Říši, navíc byl jedním z 21 signatářů dobrozdání o Croÿově odbojové činnosti, které 23. 5. 1945 vydal revoluční národní výbor. Rolnické komise sestávaly ze zástupců uchazečů o konfiskovaný majetek - rolníků, dělníků, obce apod., tedy z osob, které měly na získání konfiskovaného majetku osobní zájem. Rolnické komise jednak sestavovaly tzv. přídělový plán, čili návrh na rozdělení zkonfiskovaného majetku, jednak jim (a pouze jim) dekret poskytl právo podat návrh na výjimku z konfiskace. Sám Alexis Croÿ tak učinit nemohl, dekret mu tuto možnost nedal. V době, kdy místní rolnická komise ve Slabcích zahájila činnost, už Zemský národní výbor v Praze řešil žádost Alexise Croÿe o udělení československého občanství (žádost podal 1. 6. 1945). I když státní občanství nemělo na udělení výjimky z konfiskace vliv (rozhodovala pouze národnost), 28. 6. 1945 Zemský národní výbor v Praze instruoval prostřednictvím Okresního národního výboru v Rakovníku Místní národní výbor ve Slabcích, že „se projednává žádost majitele velkostatku o přiznání československého státního občanství, takže jakékoliv akce místních orgánů směřujících k parcelaci tohoto majetku je předčasná“.

Když 4. 7. 1945 zástupci ONV Rakovník přijeli do Slabec toto nařízení vyřídit, předseda místní rolnické komise prohlásil, „že je tedy předčasný dekret pana presidenta, jestliže jsou předčasné jejich přípravy k rozdělení majetku německého šlechtice“.

8. 7. 1945 se MNV Slabce obrátil dopisem přímo na ministerstvo, zodpovědné za vykonání konfiskačního dekretu, tj. ministerstvo zemědělství, kterému sdělil: „Jelikož není známo, [!] že se [princ Croÿ] zúčastnil aktivně boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky,“ vypracovala už místní rolnická komise podrobný plán na rozdělení velkostatku, a „protože řádné provedení žňových prací na velkostatku záleží na včasném provedení parcelace, […] žádáme ministerstvo zemědělství, aby svým zásahem odstranilo překážky, které provedení parcelace zdržují“.

Zároveň MNV požádal o intervenci místní organizaci komunistické strany. Ta o situaci ve Slabcích uvědomila okresní vedení, a to požádalo pražské ústředí, „aby některý soudruh zemědělský referent delegaci [z MNV Slabce] uvedl na patřičné úřady“.

Politická situace, která v osvobozeném Československu zavládla, hrála MNV do karet. Československo, roztrpčené selháním svých západních spojenců v krizovém roce 1938, se oddaně přimklo ke stalinistickému Sovětskému svazu, v němž spatřovalo jedinou bezpečnou záštitu před opakováním Mnichova 1938 (prezident Beneš později tuto tragickou nerozvážnost označí za svůj druhý Mnichov). Komunisté se rázem stali klíčovou silou na československé politické scéně a na základech vládní prosovětské politiky (viz programové prohlášení vlády, tzv. Košický vládní program z dubna 1945, ve kterém vláda deklarovala

všestrannou spolupráci se Sovětským svazem – politickou, vojenskou, kulturní atd.) začala prosazovat své mocenské zájmy. Plíživá komunistická revoluce, která vyvrcholí Únorem 1948, byla zahájena.

Pravicové strany byly vyloučeny z účasti na vládě v zemi a do čela republiky se postavila Národní fronta Čechů a Slováků, seskupení levicových politických stran s komunisty v čele. Předseda KSČ Klement Gottwald zaujal post náměstka předsedy vlády, komunističtí ministři stanuli v čele pěti ministerstev včetně resortů vnitra, informací a zemědělství. Zvláště důležité bylo ovládnutí ministerstva zemědělství, neboť tomuto resortu připadl úkol uskutečnit novou pozemkovoureformu, tj. vykonat konfiskační dekret č. 12/1945, jehož posláním, uvedeným v preambuli dekretu bylo rychle a jednou provždy vzít půdu z rukou německých statkářů a dát ji do rukou slovanského rolnictva a bezzemků (Košický vládní program, jehož rétoriku dekret v mírnějším tónu opakuje, mluví o vyrvání české půdy z rukou cizácké šlechty).

Populistická pozemková reforma představovala obrovský zdroj moci a komunisté si to dobře uvědomovali. Dosud opírali svůj vliv především o podporu dělnické třídy, k upevnění svého lehko nabytého postavení ve vládě a tím i k uskutečnění svých budoucích cílů ale nezbytně potřebovali pevnější voličský základ. Odstavení pravicové agrární strany od účasti na vládě v Československu ukázalo, v jakých vodách se komunisté chystají rozhodit své sítě. Pozemková reforma, ve které se „skoro zadarmo“ rozdával majetek tří milionů Němců odsouzených k vyhnání z Československa, znamenala pro komunisty způsob, jak si získat přízeň rolníků, odstavených od své domovské agrární strany. A samozřejmě nejen jich, neboť v sázce byly hlasy všech příslušníků sociálně slabších vrstev obyvatelstva, které dekret při dělení zkonfiskovaného majetku upřednostnil. Mít pod kontrolou pozemkovou reformu, provést ji rychle, rázně a ke spokojenosti československého lidu, který netrpělivě čekal na svou válečnou kořist, bylo pro úspěch komunistické revoluce v Československu věc naprosto zásadního významu.

Parlamentní volby v květnu 1946 měly ukázat, do jaké míry komunisté se svým mocenským plánem uspěli. 12. 7. 1945 Okresní národní výbor v Rakovníku na základě intervence zástupců ministerstva zemědělství a MNV Slabce označil vyhláškou čj. 7551/45 Alexise Croÿe a jeho bratry Maxe, Franze a Alfreda, spoluvlastníky velkostatku Slabce, za osoby německé národnosti ve smyslu konfiskačního dekretu prezidenta republiky a potvrdil, že jejich zemědělský majetek v obcích Slabce, Kostelík, Modřejovice, Svinařov a Krakovec, tedy velkostatek Slabce, byl v souladu s uvedeným dekretem zkonfiskován pro účely pozemkové reformy. MNV Slabce dostal do ruky trumf, který nutně potřeboval, aby dovedl svou falešnou hru do vítězného konce. ONV totiž svou vyhláškou (vynucenou zástupci ministerstva zemědělství a národního výboru ve Slabcích, což dostatečně svědčí o její důležitosti) odstranil jedinou překážku, která v očích MNV Slabce respektive místní rolnické komise ve Slabcích mohla parcelaci Croÿova velkostatku zhatit, a sice teoretickou možnost, že zemský národní výbor nebo kdokoliv jiný prohlásí na základě existujících dobrozdání Alexise Croÿe za osobu, jejíž majetek nepodléhá konfiskaci (později to skutečně učinilo ministerstvo vnitra svým výnosem, že s Alexisem Croÿem má být nakládáno jako s Čechem, ale bez jakéhokoliv efektu). Místní rolnická komise dala svou zmíněnou zpupností k nařízení zemského národního výboru o pozastavení parcelace dostatečně najevo, že jedinou autoritou, kterou se ve své činnosti hodlá řídit, je sám konfiskační dekret č. 12/1945. A ten hovořil jasně: Konfiskuje se majetek osob německé národnosti, návrh na výjimku z konfiskace může podat pouze místní rolnická komise. Jelikož návrh na vynětí z konfiskace místní rolnická komise neměla v úmyslu podat (nebylo jí přece „známo“, že by se Alexis Croÿ aktivně zúčastnil protinacistického odboje), musela pouze vyloučit možnost, že konfiskační dekret se Alexise Croÿe vůbec netýka, že tedy teoreticky není osobou německé národnosti.

Vyhláška okresního národního výboru tuto možnost vyřadila ze hry. Teď už se místní rolnická komise, vyzbrojená nedobytným krunýřem konfiskačního dekretu, přízní ministerstva zemědělství a podporou ústředí komunistické strany, nemusela ohlížet na nic a na nikoho. Podle zmíněné vyhlášky okresního národního výboru mohli Alexis Croÿ a jeho bratři uplatnit do 15 dnů nárok na výjimku z konfiskace, pokud se zúčastnili boje za zachování celistvosti a osvobození Československa. Alexis Croÿ tak v předepsané lhůtě skutečně učinil a ke své žádosti připojil již zmíněná dobrozdání. Okresní národní výbor ji projednal

24. 7. 1945 a usnesl se postoupit ji k vyřízení zemskému národnímu výboru s návrhem, aby byla „záležitost parcelace velkostatku [Slabce] přezkoušena a znovu projednána“ a také, aby až do konečného

rozhodnutí byla z parcelace vyjmuta jedna čtvrtina velkostatku, tj.ideální podíl Alexise Croÿe. Jak zareagoval Místní národní výbor ve Slabcích? Probíhající odvolací lhůtu i následné rozhodnutí okresního národního výboru vůbec nevzal na vědomí, naopak ještě vystupňoval své horečné úsilí o „odstranění překážek, které provedení parcelace zdržují.“ Už 19. 7. se členové MNV usnesli, „aby občané německé národnosti […] ve zdejší obci se dosud zdržující, byli bezodkladně dopraveni do sběrného tábora“ a své stanovisko písemně sdělil zemskému národnímu výboru. Nato se v sobotu 21. 7. večer shromáždilo v budově školy 25 členů místního národního výboru a předchozího revolučního národního výboru, aby projednali „návrh na dopravení říšskoněmeckých příslušníků do sběrného tábora“ . Nejprve byla v „déletrvající debatě […] dána vysvětlení ohledně postupu bývalého (revolučního) národního výboru [a] získáno o věci jasno“ , načež byl návh na odsun Němců jednohlasně přijat a podepsán všemi účastníky schůze. Poté, ve 22.45 hodin, členové revolučního národního výboru školu opustili a 17 členů místního národního výboru připravilo konkrétní postup transportu Němců do sběrného tábora v Rakovníku. Sestavili podrobný plán s tím, že bude proveden hned následující den, tj. v neděli 22. 7., a pokud to nebude možné, tak v pondělí třiadvacátého. Bylo domluveno, že jakmile členové výboru vyslaní na okresní národní výbor tam obstarají souhlas s odsunem, podají telefonicky zprávu do Slabec, načež bude ihned vyrozuměna četnická stanice a požádána o intervenci. Za asistence četníků pak budou Němci vyzváni, aby se připravili se zavazadly o maximální váze 30 kilogramů na osobu, a na nákladním voze budou odvezeni do sběrného tábora v Rakovníku.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Alexis Croÿ byl po schůzi ve škole neurčitě varován, že se proti němu a jeho rodině něco chystá. V tu chvíli se znovu projevila jeho nesobeckost. V doprovodu svého strýce a právního zástupce JUDr. Jaroslava Lobkowicze totiž došel upozornit manželky příslušníků vládního vojska, provizorně ubytované v zámku, aby se pro jistotu zamkly. Národní výbor později tento čin předložil okresnímu národnímu výboru jako „nade vší pochybnost“ zjevný důkaz, že „bývalý majitel velkostatku […] rozeštvává občanstvo ve Slabcích“ . Nebyl to jediný pokus, kdy se národní výbor snažil tímto paranoidním způsobem Croÿe zdiskreditovat a přimět tak zodpovědné úřady k jeho urychlenému odstranění ze Slabec. Už předtím totiž manipulativně podsouval zemskému národnímu výboru, že „na zámek do Slabců dojíždějí osoby spřízněné s bývalým majitelem, takže místní národní výbor nemá záruku, nekují-li se za jeho zády různé pikle“ . Do detailů promyšlený plán národního výboru na dopravení Alexise Croye a jeho rodiny do sběrného tábora skončil fiaskem, neboť okresní národní výbor nedal k transportu souhlas a s dalšími kroky odkázal MNV na výsledek schůze okresního národního výboru 24. 7. 1945, na které se projednávala Croÿova žádost o výjimku z konfiskace.

24. července tedy okresní národní výbor doporučil parcelaci velkostatku Slabce znovu projednat a přezkoušet a až do konečného rozhodnutí z ní vyjmout ¼ velkostatku, čili ideální podíl Alexise Croÿe.

Místní národní výbor ve Slabcích toto stanovisko nadřízeného orgánu ignoroval a na 29. července ohlásil konání slavnosti „na předání zemědělské půdy z velkostatku do českých rukou“ . Ke slavnosti také došlo a Alexis Croÿ mohl z okna svého domácího vězení na zámku jen bezmocně přihlížet, jak lidé, kterým za války pomáhal, teď šťastně tančí nad jeho mrtvolou. „Byl uspořádán průvod obcí s hudbou do dvora ke špejcharu [nynější kulturní dům], kde byly proslovy. Večer byla taneční zábava […] Půda rozparcelována i s budovami. Zámek i s parkem a jinými budovami ponechala si obec. Stroje, nářadí, kočáry, dobytek, drůbež […] lacino prodány.“ Tato slavnost měla především symbolický charakter, neboť k pře-dání vlastnických dekretů k rozparcelované půdě a dalším nemovitostem mohlo dojít až po odsouhlasení návrhu na rozdělení velkostatku okresní rolnickou komisí při ONV, zemským národním výborem a ministerstvem zemědělství, což se dosud nestalo. Než k tomu došlo, vložilo se do věci ministerstvo vnitra, kam mezitím doputovala žádost Alexise Croÿe o udělení československého občanství. 1. 8. 1945 vydalo nařízení, že „p. Alexis Croÿ […] jest – až do dalšího - vyňat z opatření proti Němcům a kolaborantům a jest s

ním nakládati jako s Čechem“. Jest s ním nakládati jako s Čechem. Jednoznačně formulovaná instrukce, která ale v praxi neměla žádnou váhu. Rozjetá mašinérie na vyrvání majetku z rukou německého šlechtice už se nenechala zastavit.

Na „pozvání ministerstva zemědělství“ se 8. 8. 1945 předseda MNV Slabce K., předseda rolnické komise ve Slabcích L. a místopředseda rolnické komise ve Svinařově R. dostavili na IX. odbor ministerstva (pozemková reforma a osídlování, přednosta – komunista J.Koťátko). Podle zápisu o schůzi MNV Slabce dne 13. 8. 1945 byly při jednání na ministerstvu „vysvětleny různé poznámky týkající se parcelace velkostatku, rozprodání inventáře a otázka chovu ovcí a likvidace jich“. Pravděpodobně na základě uspokojivých výsledků této schůzky dokončil IX. odbor revizi návrhu na rozdělení velkostatku Slabce

(už odslouhlaseného okresní rolnickou komisí i zemským národním výborem) a předložil návh ke schválení ministrovi zemědělství. Přestože dekret č. 12/1945 stanovil, že ministerstvo zemědělství má ve sporných případech konfiskace rozhodnout po dohodě s ministerstvem vnitra, ještě téhož dne, tj. 8. 8. 1945, ministr zemědělství návrh podepsal, čímž uvolnil cestu k předání velkostatku Slabce novým vlastníkům. 8. 8. 1945 ministerstvo zemědělství také na žádost „zástupců nabyvatelů půdy z velkostatku Slabce u Rakovníka, […] aby bylo upraveno [rozuměj omezeno] prozatímní užívání části zámku ve Slabcích“princem Croÿem rozhodlo, že rodina Alexise Croÿe smí užívat jen druhé poschodí zámku, kuchyň a kůlnu (omezení počtu místností, které rodina prince Croÿe může užívat, souviselo s úmyslem MNV pronajmout část zámku soukromým osobám jako byty).

Alexis Croÿ obdržel opis rozhodnutí 13. 8. a ještě tentýž den požádal ONV v Rakovníku, aby místnosti, které musel uvolnit, byly úředně zapečetěny, protože obsahují cenný nábytek, který je majetkem státu.

13. 8. 1945 se MNV Slabce zabýval na své schůzi otázkou, „aby Němci žijící ve Slabcích byli řádně označeni“, tj. bílou páskou na rukávu, která se v poválečném Československu používala k odlišení a identifikaci Němců. Jaké stanovisko MNV k věci zaujal, není známo. 18. 8. 1945 MNV Slabce odeslal ministerstvu vnitra rozhořčené prohlášení, že „nemá naprosto nic společného s tím, co vydal první [tj. revoluční] místní národní výbor o německé šlechtické rodině Croÿ-Dülmen, a žádá, aby příslušníci této rodiny, […] kteří se doposud zdržují ve Slabcích, byli ihned zatčeni [!] a internováni“.

20. 8. 1945 informovalo okresní vedení KSČ Místní národní výbor ve Slabcích: „Soudruzi! […] Potřebné kroky k tomu, aby bylo zrušeno potvrzení prvního [tj. revolučního] národního výboru, jež bylo vydáno neoprávněně, byly již učiněny a podle našich informací, jež jsme obdrželi z nadřízených úřadů, státní občanství Groy-ovi přiznáno nebude.“ Životní podmínky Alexise Croÿe a jeho rodiny internovaných v zámku se mezitím výrazně zhoršily. Nedostatek jídla a psychické vypětí se začaly projevovat na zdravotním stavu členů rodiny, především dvouleté dcery Anny, která nakonec „byla tak slabá, že ani nemohla

chodit. Byla jako miminko. Museli ji nosit. Skoro umřela hlady.“Onemocněla i Elizabeth.

Ještě za přítomnosti Croÿů začalo na zámku rabování (které později nabylo masových a živelných rozměrů). Do ložnice, kde odpočívala nemocná Elizabeth, se vetřel učitel, kterého znala, a před jejíma očima zotvíral skříně a zásuvky a ukradl z nich, co se mu zlíbilo.Prvního září byly novým majitelům předány vlastnické dekrety k rozparcelovanému velkostatku. Druhého září MNV Slabce přijal oznámení, že „všechny formality pro repatriaci zdejších Němců jsou vyřízené a že záleží jenom na rozhodnutí místního národního výboru, kdy budou ze Slabec odvezeni“. Národní výbor rozhodl, že se tak stane 10. 9. 1945 v 8 hodin

ráno. „To byly nejhorší chvíle, když přijela nákladní auta, my jsme naně museli vylézt a pak nás odvezli. Bylo to strašné. Odjížděli jsme, díval jsem se na zámek a věděl, že ho vidím naposledy.“ Třináctiletý Maxmilian Croÿ, který miloval jízdu na kole a technické vynálezy, se vrátí do svého dětského pokoje na zámku ve Slabcích až v roce 2010. Po pětašedesáti letech. Zůstane stát na prahu svého dávného dětského království, ze kterého nezbylo nic než čtyři holé stěny, jeho mohutné ruce tolik podobné chlapským rukám jeho tatínka se budou chvět a dlouho nebude schopný vypravit ze sebe jediné slovo. A když konečně najde řeč, budou slova přicházet z obrovské dálky. „Dostali jsme se do Křimic k příbuzným. Vzpomínám si, jak jsem ležel na posteli, ale nespal. Venku se svítilo. V tom se otevřely dveře, vstoupil můj tatínek. Já jsem předstíral, že spím a čekal jsem, co se stane. Tatínek šel k oknu a začal strašně plakat. Bylo to hrozné, vidět toho muže, toho silného muže, jak brečí. On v tom okamžiku věděl, že ztratil všechno, že už se domů nevrátí.“

Osmadvacátého října 1945 tři tisíce lidí vzdaly hold statečnému mlynáři Josefu Čechovi, který za okupace nezištně zásoboval obyvatele zdejšího kraje moukou, kterou načerno umílal ve svém mlýně ve Slabcích. Při okázalé slavnosti na dvoře mlýna partyzáni dekorovali mlynáře Čecha záslužnou medailí a místní národní výbor mu z vděčnosti věnoval pamětní desku. Alexis Croÿ, který měl při slavnosti stát po Čechově boku a přijímat stejné pocty, neboť to byl on, kdo obilí pro zmíněný účel do Čechova mlýna tajně dodával v neméně riskantním počínání, tou dobou se svou rodinou potupně opuštěl Československo v dobytčím vagonu vlaku, který z republiky odvážel vyhnané sudetské Němce.

V parlamentních volbách 26. května 1946 zvítězila s téměř 40 % hlasů komunistická strana. „Komunisté vedoucí silou národa“, hlásalo po oznámení výsledků Rudé právo.

Žádost Alexise Croÿe o vyjmutí čtvrtiny velkostatku Slabce z konfiskace podaná v červenci 1945 u Okresního národního výboru v Rakovníku se projednávala ještě v roce 1947. Ministerstvo zemědělství,

kam se mezitím žádost dostala, ji v květnu 1947 předalo k rozhodnutí zpět Okresnímu národnímu výboru v Rakovníku. ONV na doporučení své okresní rolnické komise, sestavené ze zástupců místních rolnických komisí a ovládané komunisty (5 z 9 členů; komunistickou stranu zastupoval také L., předseda rolnické komise ve Slabcích) žádost zamítl. Alexis Croy se prostřednictvím svého strýce a právního zástupce JUDr. Jaroslava Lobkowicze proti rozhodnutí odvolal. ONV si proto znovu vyžádal stanovisko okresní rolnické komise. Třiadvacátého února 1948 tak okresní rolnická komise posoudila žádost Alexise Croÿe o vyjmutí ¼ velkostatku Slabce z konfiskace znovu. Unavená omíláním dávno uzavřené věci pak sdělila okresnímu národnímu výboru, že „z dokladů přiložených k odvolání [tj. z již několikrát zmíněných dobrozdání] vysvítá lidské stanovisko, ne však aktivní odboj proti říši, který by mohl býti podmínkou pro zrušení konfiskace“. Dalo se čekat něco jiného?

Dva dny nato, 25. 2. 1948, předstoupil vůdce československých komunistů Klement Gottwald před stotisícový dav dělníků a rolníků shromážděný na pražském Václavském náměstí a pomalu, důrazně odkrajovanými slovy pronesl do mikrofonu: „Pan prezident všechny mé návrhy přijal.“ Stotisícový dav zaburácel nadšením. Komunisté úspěšně dovršili své úsilí o úplné převzetí moci v zemi. Potrvá 41 let, než se Československo z mučivých rudých okovů osvobodí. Navzdory prožitému příkoří Alexis Croy nepřestal usilovat o získání československého občanství. Z bavorského Isarecku, kde po vysídlení do Německa našla jeho rodina azyl u příbuzných, napsal do Československa, že „se vzdálil jen přechodně, ježto jeho život nebyl v bezpečí a neměl být z čeho živ, na své žádosti však trvá“ . Vyřízení své žádosti se dočkal teprve po osmačtyřiceti letech, v roce 1993, kdy se stal státním občanem České republiky. Své devadesáté narozeniny oslavil ve Slabcích. Táhlo ho to domů, nedokázal si pomoci. „Maminka se vracet nechtěla“, vzpomíná Maxmilian Croÿ, „protože nemohla zapomenout, že jí tam chtěli zastřelit děti, ale tatínek Slabce a tamní lidi i přes všechno, co se stalo, miloval. Až do smrti ho to trápilo. Jenže ne kvůli majetku, jak si lidi většinou myslí, ale kvůli domovu. Chtěl žít tam, kde měl kořeny, ale nemohl.“ Šlechetný a statečný člověk Alexis princ z Croÿ zemřel 21. srpna 2002 ve věku 92 let. Veřejného očištění svého pošpiněného jména se nedočkal.